Milan Calábek : MAYSKÝ KALENDÁŘ A ROK 2012 / z knihy TŘI SVÍCE ZA BUDOUCNOST ed. V. Cílek /

 Mayský kalendář a rok 2012

 „Nikdy nepřestaneme poznávat

a cílem našeho poznávání

je dojít až tam, odkud jsme vyšli

a poznat to místo,

jako bychom zde byli poprvé…“

                                                                                                                                                                                                 T. S. Eliot

            Snad každý z nás jsme se někdy procházeli jarní krajinou topící se v záplavě zeleně a barevných květů a stejně jako kdysi naši předkové prožívali mystérium věčného návratu bohyně Vesny. Kdybychom se ale podívali zblízka, ať už na lístky ve větvích stromů nebo na okvětní plátky květů, mohli bychom vidět, že za vší tou nahodilostí a zdánlivě chaotickou krásou existuje jistý vnitřní řád, který lze vyjádřit dokonce i číselně a to ať už jde o pořadí listů (fylotaxie) anebo počet okvětních plátků u různých druhů rostlin stejně jako stromů. A toto číselné vyjádření by překvapivě odpovídalo Fibonacciho posloupnosti, která vzniká tak, že k  poslednímu číslu řady vždy připočteme předchozí číslo.

            A kdybychom se pak v noci podívali vzhůru, na nekonečný prostor nebeské klenby, kde i pohyb planet číselně vyjadřuje tato posloupnost, mohli bychom o ní uvažovat jako o fraktálu neboli vzorci, který postihuje vnitřní podobnost skutečnosti v nejrůznějších měřítcích. Ostatně zmiňovanou fylotaxii i počet okvětních plátků v jakémkoliv květu určuje pohyb jednotlivých planet okolo Slunce pozorovaný ze Země. Například u růže anebo květů většiny ovocných stromů je to retrográdní pohyb Venuše, opisující v rozmezí osmi let hvězdný pětiúhelník, který pak nalezneme i v rozříznutém jablku. Z toho hlediska je docela pochopitelné, že pro dávné intelektuální elity ve Starém světě, na nebesích nevládl žádný z předků, který se po smrti stal Bohem, ale zlatý řez později matematicky vyjádřený Fibonacciho číslem – Φ: 1,618…

            A staří Mayové by se s nimi určitě shodli v tom, že základním jazykem vesmíru je matematika, i když na jejich pomyslných nebesích nesídlil zlatý řez, ale jiný fraktál:

13x20 = 260

V mayském číselném systému se totiž tato rovnice replikuje na všech časových úrovních vesmíru podobně jako ve Starém světě Φ na všech úrovních prostoru. Zároveň tvoří základ nejdůležitějšího z dochovaných 24 kalendářů Mezoameriky Tzolkinu, který spojoval dvě odlišné kosmovize a kultury (teotihuacánsko–toltéckou a mayskou) vzniklé po zániku původní jednotné olmécké civilizace. Na rozdíl od našeho kalendáře představoval tedy spíše matematický klíč, který odemyká nejen astronomické cykly vesmíru, ale i pozemské přírody a člověka a vyjadřuje vztahy mezi nimi v duchu hermetického axiomu: jako nahoře, tak i dole. Číslo 260, které má rovněž úzký vztah k Fibonacciho posloupnosti, neortodoxní badatelé vysvětlují jako invarianci anebo galaktickou konstantu. Vycházejí ze skutečnosti, že např. cyklus lidské embryogeneze (od ztráty menstruace až k porodu), jak jej dodnes chápou mayské porodní báby, trvá zhruba 260 dnů, stejně jako na guatemalské vysočině cyklus kukuřice od setby po žatvu. A přibližně stejný je i počet druhů buněk v lidském těle. Období precesního roku, které někteří astrologové považují za duchovní embryogenezi lidstva, trvá 26.000 let, zatímco Slunce je od středu galaxie vzdálené 26.000 světelných let. Původ této konstanty a vznik Tzolkinu se dosud nepodařilo zjistit. Je možné, že jej vynalezli záhadní multietničtí Olmékové, na jejichž stélách a sochách se kromě původních obyvatel objevují běloši, černoši, kartaginští Semité i Asijci. Stejně tak jej ovšem mohli zdědit po nějaké jiné, případně vyšší a zaniklé civilizaci, jak bychom mohli usuzovat z toho, že jej zřejmě znali i Berbeři na Kanárských ostrovech. Ale ať už byl jeho tvůrcem kdokoliv, vycházel z přesvědčení, že všechno v univerzu pochází z jednoho zdroje a každá jednotlivost, která je jeho neoddělitelnou součástí, není ničím jiným než procesem v čase, který má cyklický charakter, i když v kratších úsecích vytváří zdání lineárnosti. A jako číselný kód pro jeden z těchto cyklů považovaných v Mezoamerice za nejdůležitější sloužil právě Tzolkin. Spolu s ostatními kalendáři představoval zároveň i fraktál času, jehož projekcí do prostoru, vznikla mezoamerická pyramida tvarem připomínající samotné Mexiko stoupající z moře, pokud bychom se na ně dívali z vesmíru. Vrchol pyramidy, díky useknutému hrotu, tvořil taneční parket čtyř světových stran pro bohy třinácti Nebes. Oproti etnicky odlišným Mayům, Toltékové stejně jako Aztékové vycházející z jiné kosmovize, každou pyramidu vždy po dvaapadesáti letech (4x13) přestavěli v aktu svazování času, který tak neskončil a s ním ani svět (např. pyramida v Tenayuce byla přestavěna sedmkrát).

            Podle jednoho z hlavních toltécko-aztéckých kalendářů vycházejícího rovněž z Tzolkinu (5x52=260), který ale Mayové nepoužívali, měl nastat konec světa, pokud by na konci cyklu dvaapadesáti let nedošlo ke konjunkci Slunce se souhvězdím Chřestýše (Plejád). V jazyce Toltéků se tato konjunkce nazývala Quetzalcoatl (Opeřený had) neboť na noční obloze vytvářela obraz letícího hada. Po opuštění toltécké metropole Teotihuacanu, které Mayové říkali Tula, se ale Opeřený had pro kmeny mluvící nahuatlem stal bohem jejich nejdůležitější a zároveň nejnebezpečnější planety Venuše.

            Už jen z těchto několika málo údajů můžeme usuzovat, že pro naše dávné předky ve Starém světě představoval primární dimenzi skutečnosti prostor, zatímco pro mezoamerické kultury to byla dimenze času. Mayové si tedy o předmětu svého zájmu nekladli jako první nebo nejdůležitější otázku: jak je to veliké? Ale: jak dlouho to trvá? A tudíž nehledali vnitřní podobnost vytvářející řád ve zdánlivě chaotických přírodních útvarech od obřích kosmických rozměrů galaxií až po proporce lidského těla, ale v časových cyklech, které za účelem poznání budoucnosti zahrnovaly stovky, tisíce, miliony let a dokonce i období před Velkým třeskem, jak o tom vypovídá např. slavný kamenný monument – stéla z města Cobá. Čas totiž chápali jako nerozdělitelný celek, který „v sobě spojuje všechny události“ a proto může sloužit k předpovědím. Přitom samozřejmě znali i zlatý řez, ačkoliv jej nedokázali vyjádřit číselně, neboť stejně jako staří Řekové nepoužívali iracionální čísla. O jeho praktickém užívání ale vypovídá architektura gigantické metropole Teotihuacanu, která měla 200.000 obyvatel už ve 3. století n.l. a byla projektována jako zmenšená kopie vesmíru.  Stavby jako je chrám Ptáka – Motýla, Měsíční nebo Sluneční pyramidy se základnou čtyřikrát větší než Cheopsova, představovaly planety a souhvězdí, zatímco „cesta mrtvých“ Mléčnou dráhu, jejíž střed korespondoval se středem galaxie jako místem zrození a smrti. Plány většiny měst, svatyň i významných hrobek Mezoameriky začali jejich stavitelé orientovat už před čtyřmi tisíci lety podle kompasu. Přes všechny tyto znalosti ve fraktálovém světě Mezoameriky oproti prostoru hrál primární roli cyklický čas a matematika představovala „tkalcovský stav, na kterém Bohové tkají látku univerza“. Technologicky přitom žily všechny tyto národy v době kamenné, praktikovaly rituální kanibalismus a utápěly se v krvi obětí planetárním bohům, které dosahovaly nepředstavitelných rozměrů jak u Toltéků tak i Aztéků anebo dříve idealizovaných Mayů.

Tzolkin byl tudíž nejdůležitějším z  24 kalendářů, které představovaly jakousi mezoamerickou teorii všeho. Dny se v něm ale počítaly jiným způsobem než v našem kalendáři, protože primárně nesloužil k lineárnímu měření času. Jeho základem je jednak 20 dnů, z nichž každý má jiné znamení, neboť čas v něm nese jiný piktograficky zpodobený bůh a k orgánům lidského těla má podobný vztah jako souhvězdí zvířetníku v evropské astromedicíně. Druhý základ pak tvoří 13 numerických bohů, z nichž každý obohacuje příslušný den ještě o číselnou kvalitu. Těchto 20 dnů se proto počítá do 13 a pak se začínají počítat opět od jedné. Takže k poslednímu dnu z první dvacítky je přiřazena hodnota čísla 7. V další dvacítce má pak první den číslo 8. Stejným způsobem postupujeme tak dlouho, až prvnímu dnu v piktografické dvacítce opět připadne číslo 1. Tím jsme ukončili cyklus 260 (kosmická konstanta) dnů, z nichž každý má odlišnou kvalitu a ocitli jsme se na začátku nového cyklu. Kterékoliv datum se přitom mohlo současně vyjádřit i v několika jiných kalendářích, takže je pomáhalo nést více jiných bohů, kteří mu dávali další kvality a významy. Tzolkin, jak už jsem zmiňoval předtím, ale především synchronizoval všechny ostatní kalendáře, díky čemuž se tak různé časové cykly individuálního života, přírody i vesmíru mohli v sobě vzájemně číselně zrcadlit a daly se do sebe zasouvat jako ruské matrjošky. A to umožňovalo mezoamerickým kalendářům (s výjimkou solárního Haabu) plnit jejich hlavní funkci, která byla rituálně – věštecká.

Dovolím si ji přiblížit na příkladu ze židovského kalendáře, neboť v něm jde rovněž o uspořádání událostí klíčových pro přežití židovského národa do podobně se opakujících kalendářních cyklů, přičemž tyto historické události jsou obecně známější než dějinné zvraty předkolumbovské Mezoameriky. Židovský kalendář sice používá odlišný fraktál než Mayové, ale stejně jako většina mezoamerických kalendářů (na rozdíl od našeho) v sobě spojuje lineárnost a cykličnost v podobě spirály. Číselným kódem pro cyklicky se opakující národní tragedie v dějinách Izraele je devátý den měsíce Av, který je poslední měsícem jejich roku. V našem kalendáři se tento den pohybuje mezi červencem a srpnem. Devátého Avu (podle našeho kalendáře v r. 586 před n.l.) Nebukadnesarova vojska srovnala se zemí Šalamounův chrám v Jeruzalémě a odvlekla většinu národa do babylonského zajetí. Devátého Avu, tj. ve stejný den  židovského kalendáře v r. 70 n. l., zničily římské legie nový chrám, ze kterého se zachovala jen Zeď nářků. Devátého Avu v r. 135 n.l. skončilo povstání Šimona Bar Kochby proti Římanům pádem jeho poslední pevnosti Betaru. Devátého Avu 1095 vyhlásil papež Urban II. 1. křížovou výpravu a už během prvního měsíce bylo umučeno a upáleno při pogromech okolo 10.000 Židů a zničena jejich společenství ve Francii a v rýnských oblastech. Devátého Avu 1290 byli Židé vyhnáni z Anglie. Devátého Avu 1492 došlo k vyhnání ze Španělska. A tak to jde dál až do Devátého Avu 1914, kdy začala 1. světová válka jako předehra k hrůzám holocaustu. Devátého Avu 1942 začala masová deportace z varšavského ghetta do vyvražďovacích táborů. Devátého Avu 1994 došlo k teroristickému útoku na kulturní židovské středisko v Buenos Aires (86 mrtvých, 300 zraněných)….

Všechny starověké civilizace si uvědomovaly jednotu Nebe a Země, a že čas vzniká opakováním cyklů ročních dob nebo fází Měsíce. Jejich intelektuální elity proto nepochybovaly o tom, že všechno, co se někdy odehrálo v čase, se v jeho cyklech zase jednou vrátí, i když v pozměněné podobě, neboť žádné jaro není úplně stejné. A že okamžik tohoto návratu můžeme stejně jako pohyb nebeských těles vypočítat pomocí odpovídajícího fraktálu. A takto vypočítaný „věštebný“ program společenských změn, jehož logos byl v souladu s mýtem Věčného Návratu (anakyklosis), nazývali kalendářem. Jinými slovy: dívaly se do zrcadla minulosti, aby v něm uviděly budoucnost.

Když dobyvatel Hernando Cortés o velikonocích 1519 přistál v oblasti Veracruzu v dnešním Mexiku, zřejmě z opatrnosti vyčkával na lodi až do druhého dne, než vystoupil na pevninu. Aniž by tušil, že se tím naplnilo staré proroctví o návratu Quetzalcoatla – Opeřeného hada spojené s tranzitem Venuše, které ještě před příchodem Španělů Aztékům znovu připomenul astrolog, básník a král Texcoca Nezahualpilli. Oznámil Montenzumovi, že za deset let (v roce 1519), přesně na měsíc a den Ce-Acatl (1-rákos) Quetzalcoatlova odchodu se Opeřený had (vysoký bílý bradatý muž v černém) vrátí zpátky, aby se zas ujal vlády nad Anahuacem (mexickou náhorní plošinou). Podle juliánského kalendáře byl tento den Velký pátek a Cortés si proto na znamení smutku oblékl černé šaty. Aztékové zdrcení naplněním věštby, které ohlašovalo i řada dalších znamení, se dopustili tragického omylu. Pokoušeli se Španěly zastavit ne vojensky, ale magickými prostředky, jako by šlo o entity z vnitřního vesmíru. Když pochopili, že jsou to spíše než duchové jen „mimozemšťané“ anebo dokonce pouhé reálné bytosti z tohoto světa, kterým se mohou bránit se zbraní v ruce, bylo už pozdě. Vláda věčného protivníka Opeřeného hada Tezcatlipoky symbolizujícího nevědomí už pominula a válka postupně přerostla v „bakteriologickou“, kterou z 23 milionů obyvatel impéria přežil sotva milion.

Pokud ale v odborné nebo populární literatuře čteme o mayském kalendáři, je zcela jisté, že autoři mají na mysli: Largo Calculo - Long Count (Dlouhý počet někdy také Velký cyklus), který zahrnuje 260 katunů o rozsahu zhruba 20 let (konjunkce Jupitera a Saturnu) anebo 13 baktunů. Je tak obrovským rozšířením Tzolkinu, do kterého jsou navíc zabudována důležitá astronomická data (např. cykly Venuše) a kromě předvídání nebeských úkazů, které by se měly zrcadlit v pozemských dějích, tento kalendář zároveň umožňoval zaznamenávat např.  i posloupnost panovníků za účelem jejich legitimity. Používali jej ale pouze Olmékové a po nich pak Mayové. Podle nejvýznamnějších amerikanistů jako je Linda Scheleová, David Freidel nebo Michael Coe by mayský kalendář měl končit 23.12.2012, podle neakademických znalců mayské kultury Johna Mayora Jenkinse nebo José Argüellese 21.12.2012 a podle biologa Carla Johanna Callemana 28.10.2011. Rada mayských starších z Guatemaly se ale domnívá, že skončil už v r. 2009. Astronomická pozorování Námořní observatoře USA zas určila jeho konec na 27.10.1998 a podle českých badatelů bratří Böhmových nastane teprve v r. 2116. Z těchto a dalších dat podle mého názoru je třeba vzít v úvahu pouze dvě: rok 2012 a 1998. Pokud jde o Callemanovu dataci, už Jenkins přesvědčivě prokázal, že švédský biolog se do Largo Calculo pokouší vtělit ideu inteligentního plánu stvoření a v podstatě nepochopil jeho strukturu, funkci, ani provázanost s ostatními kalendáři.

Prakticky všichni, kdo se shodují na datu 2012 jako konci tohoto kalendáře, vycházejí při přepočtu mayského datování z korelace Goodman – Martínez – Thompsonovy (dále jen GMT). Jinou zásadně odlišnou korelaci navrhují vlastně jen bratři Böhmovi. Tu považuje za správnou jak Astronomický ústav České akademie věd, tak i prestižní německý časopis Astronomische Nachrichten, ale američtí mayologové, pokud se s ní seznámili, ji vesměs oprávněně odmítají. Nemám zde dostatek prostoru, abych rozvedl svůj názor na jednotlivé korelace a obtížnost převodu mayských dat z Largo Calculo neboť „rosettská deska“ biskupa Landy, ze které většina korelací vychází, se týká jiného kalendáře Ukalaj katuno (Malý katunový cyklus), který se místo něj používal celé postklasické a koloniální období a datoval události pouze krátkodobě v cyklickém rámci 13 katunů (13x20=260 let). Poslední záznam v Largo Calculo byl vytesán na západní periferii mayského světa v Toniná roku 909 (podle GMT). Osobně se domnívám, že Largo Calculo opravdu končí v roce 2012, i když některé jevy související s koncem současného věku, můžeme pozorovat už od roku 1998. Za přesvědčivé důkazy pro datum 2012 považuji archeologické nálezy jako je nástěnná malba v Sixtinské kapli Nového světa v San Bartolo, keramika Sedmi bohů nebo nápis na stéle z Tortuguéra. A především určení počátku Largo Calculo archeologem Alonso Mendézem na 11. srpna 3114 před n.l., kdy Slunce stálo v zenitu, zatímco souhvězdí Orionu (označující mezoamerické podsvětí) v nadiru. Tento den tak došlo k axiálnímu propojení tří základních struktur archaického modelu světa: Nebes, Země a Podsvětí. Nicméně seřazení Slunce se středem galaxie v Mléčné dráze o zimním slunovratu 2012 (astronomický úkaz, ke kterému podle Jenkinse má dojít na konci „mayského kalendáře“), začalo už ve zmíněném roce 1998 a potrvá zhruba až do roku 2015.

V této souvislosti bych chtěl ještě připomenout, že Largo Calculo představuje v mayském pojetí světových věků jen jednu pětinu (5125 dnů) mnohem většího cyklu: Mucho Largo Calculo neboli precesního či Platonského roku téměř 26.000 (přesně 25.626) let dlouhého časového cyklu, který uplyne mezi tím, než se jarní rovnodennost (u Mayů zimní slunovrat) vrátí do výchozího bodu. Někteří naši amerikanisté (např. Zuzana M. Kostičová) ovšem tvrdí, že jak podle aztécké tak i mayské mytologie v žádném z těchto světových věků nešlo o konec a stvoření světa ve smyslu stvoření všeho, co existuje, ale o stvoření nového času a jeho uspořádání. Domnívám se, že toto pojetí odpovídá jen mayské mytologii a nikoliv aztécké. Pro Maye konec jejich kalendáře skutečně nepředstavoval konec světa, ale konec věku, který ohlašovala konjunkce slunovratového Slunce se středem naší galaxie v Mléčné dráze. Teotihuacanští Toltékové a ani Aztékové tento kalendář nikdy nepoužívali a na rozdíl od Mayů očekávali nejen konec věku, ale i konec světa oznamovaný Plejádami (galaktický antistřed). Proto také nejvyšším božstvem mayského panteonu nebyl Quetzalcoatl, ale slunovratový sluneční bůh Ahau (v Tabascu Bolon Jokte), jak o tom vypovídá i mayská bible Popol Vuh a záznamy na stélách v Izapě nebo v Tortoguéru. V mayském mýtu o stvoření se na konci věku měl znovu zrodit z lůna Velké Matky Mléčné dráhy o zimním slunovratu tak, jako se v mikrocyklech římské mytologie rodilo Nepřemožitelné slunce. Mayská mytologická kosmovize tak oproti aztécké koresponduje spíše s naším běžným rozčleněním evropských dějin na pravěk, starověk, středověk a právě končící novověk. V odlišné aztécké mytologické kosmovizi se každý světový věk nazýval Sluncem (které v mezoamerických jazycích znamená i čas a lidstvo). A s koncem každého z dosavadních čtyř Sluncí zanikl nejen čas, ale i lidstvo a nastal konec světa. Lidé se proměnili v ryby, zvířata a opice. Tito tvorové jsou tedy v tomto pojetí lidmi z předchozích světových věků. Je proto zcela přirozené, že když často ani amerikanisté nerozlišují mezi těmito dvěmi kosmovizemi a mytologiemi, řada autorů populárních knih a následně i jejich čtenáři si je spojili a uvažují o tom, zda Mayové skutečně nepředpověděli konec světa? Bez ohledu na to, zda si spojujeme konec „mayského kalendáře“ (Largo Calculo) s koncem aztéckého Pátého slunce anebo nikoliv, končí i pro nás určitá historická etapa – novověk, a neuděláme chybu, když si rovněž položíme otázku, zda nám, ať už v této souvislosti anebo astronomické, přece jen nehrozí nějaká katastrofa?

Řada katastrof nám pochopitelně hrozí i bez ohledu na konec „mayského kalendáře“. Ať už je to očekávaný výbuch supervulkánu v Yellowstonském parku anebo pád obrovského asteroidu, jaký už před 65 miliony let způsobil vyhynutí víc než 75% všech živočišných druhů a 100% dinosaurů stejně jako podobná vesmírná bomba, která před skoro 250 miliony let dopadla na pobřeží Austrálie, a následně vyhynulo okolo 90% všech živočichů. Cyklus takových masových vyhynutí se podle vědeckého časopisu Nature pohybuje okolo 62 ± 3 milionů let, což potvrzují i statistické analýzy a tudíž podobnou apokalypsu můžeme čekat už 3 miliony let. Nemluvě o celé řadě jiných.

Téměř každý ví, že Slunce každých 11 let prochází cyklem magnetických bouří – slunečních skvrn. Američtí vědci z Národního centra pro výzkum atmosféry se domnívají, že tento cyklus ve srovnání s předchozími by mohl být až o 50% silnější, což by ale znamenalo vypnutí nebo zničení komunikačních technologií jako jsou počítače a satelity. Podle hyderabadského počítačového modelu v r. 2012 může dokonce dojít i ke změně magnetických pólů Země, což by zřejmě nemuselo přežít okolo poloviny lidstva. Z hlediska cykličnosti tato změna měla rovněž už dávno proběhnout a někteří vědci se domnívají, že začala před 150 lety a teď se blíží ke svému vyvrcholení. Geologická měření vypovídají, že za posledních 2000 let klesla síla zemského magnetického pole o 38%, což je spolu se stěhováním severního magnetického pólu průvodním jevem přepólování. V každém případě se tím nebezpečně snižuje pás chránící Zemi před kosmickým zářením. Ruský vědec Alexej Dimitrijev už v 90. letech minulého století upozorňoval, že naše sluneční soustava ve svém pohybu okolo středu galaxie vstupuje do vesmírného prostoru s velkou koncentrací plazmy, což povede i k velkým klimatickým výkyvům, které nebudou způsobeny lidskou činností, neboť k nim bude docházet souběžně i na jiných planetách, což se také skutečně děje a je mylně považováno za globální oteplování. Tento galaktický vliv by údajně mohl vyvolat i pohyby zemské kůry, k jakým podle Hapgood – Einsteinovy hypotézy došlo na konci doby ledové, což možná vedlo k zániku vyspělé civilizace na Antarktidě, která se tehdy měla nalézat v mírném pásmu.  

Terence McKenna byl zas přesvědčen, že v roce 2012 dospěje naše evoluce do tzv. nulového bodu a nastane obrat vedoucí k sestupu. Někteří futurologové se v návaznosti na jeho pojetí „časové vlny“ domnívají, že k tomu dojde, jakmile vyrobíme počítače, které mnohonásobně překonají výkonnost lidského mozku a ty nás pak vystřídají na čele evolučního procesu…a jako ve filmu „Planeta opic“ se Země stane planetou Počítačů a jejich lidských otroků. Další opravdu vážnou hrozbou je problém nesmyslné a nezvládnuté imigrace kulturně nepřizpůsobivých přistěhovalců zejména z islámských zemí zaštitovaná scestnou ideologií multikulturalizmu kladoucí rovnítko mezi primitivizmus upadajících subkultur a Dostojevským nebo zenem. Stejně tak, jako ekonomická krize EU, ve které na rozdíl od třicátých let minulého století zřejmě nejde jen o zápornou část sinusoidy vývoje západní ekonomiky. Eurozónu totiž s její jednotnou měnou už nemůže zachránit ani ještě větší zadlužení, ale ani sebevětší šetření, které současnou recesi jen prohloubí a tak zhorší nebo znemožní splácení dluhů. Ať její vedení udělá cokoliv, bude to špatně. I když začne tisknout peníze. A vzhledem k tomu, že Eurozóna jen v roce 2012 má splácet dluhy ve výši 1,1 bilionů EUR, beránek se už asi neotřese, stoleček neprostře a mejdan tak skončí. Současný chaos v Řecku a v Itálii jen předznamenává, co asi přijde…..

Všechny tyto okolnosti a předpovědi zároveň ladí i s celkovou katastrofobií a aktivují naše „katastrofické memy“. Pokud ale jde o rovněž předpovídanou transformaci našeho vědomí v souvislosti s koncem „mayského kalendáře“, tak k té by navzdory tomu, že „svět se řítí do ďáblovy řiti“, alespoň u části lidí naší civilizace přece jen mohlo dojít. Ne snad že bychom na jejích troskách bez jakéhokoliv úsilí byli náhle všichni osvícení – tomu nevěří snad ani ti, kteří o tom píší ve svých knihách, aby zvýšili jejich prodejnost, ale spíš půjde o obdobu změny vědomí, kterou zažila část vzdělaných Evropanů na konci středověku a počátkem novověku, kdy objevitelské plavby potvrdily matematicky podloženou hypotézu, že Země je kulatá a Slunce se nachází ve středu tehdejšího universa. Díky tomu pochopili, že se už nemůžeme spoléhat jen na smysly anebo víru v pojmové konstrukce.  A tak došlo k zásadní změně v samotném základu našeho bytí, pokud je chápeme jako kontinuum prožitků, které strukturuje myšlení založené na smyslovém vnímání (manovidžňána v jógáčárovém buddhismu). Nástup myšlení, pro které matematicky zprostředkovaná data (numerolatrie) jsou ale nadřazena smyslovým (idolatrie) a pojmovým (textolatrie) naprosto změnil naši dosavadní zkušenost a zároveň i náš svět, tvořící s ní nerozdělitelné jsoucno. Tento kolektivní stav vědomí, který utvářel novověk, ale právě teď a definitivně končí.

V těchto souvislostech není náhodné, že se díky mediální bublině o konci světa 2012 začal překvapivě velký počet lidí zajímat nejen o mayskou kulturu a jiné historické vědomí, ale i o kosmologii, která se stala jakousi novodobou „teologií našeho sekulárního věku“. Řada z nás si postupně uvědomila, že nejsme jen obyvateli sluneční soustavy, ale našim domovem je i galaxie Mléčné dráhy, jedna z 200 miliard galaxií. A že tato domovská galaxie není pustá a mrtvá, jak se nám pokouší namlouvat depresivní scientismus, nýbrž plná života, který není založen na uhlíku a vodě jako náš život na Zemi, ale existuje na bázi křemíku: čtvrtém stavu hmoty nazývaným plazmou. Podle současných ruských vědců, jako např. V. N. Cytoviče, je tento „anorganický život“ schopen sebeorganizace, rozmnožování, vývoje a metabolismu, který spočívá v přesunech elektronů a nikoliv protonů jako v našem energetickém systému a je analogický s fotosyntézou. Ke komunikaci mezi těmito dvěma druhy života přitom dochází jak ve vnější skutečnosti (např. prostřednictvím tzv. „kruhů v obilí“), tak i ve vnitřní – ve změněných stavech vědomí.

V těchto stavech se zdrojem vědění a poznávání stává totiž jiný druh inteligence, pro který: co je uvnitř, je i venku a nejbližší zahrnuje i nejvíc vzdálené. Tato stará moudrost (atman=brahman) dnes částečně znovu ožívá v implikátním a explikátním řádu, topologickém poli nebo těhotném vákuu současných fyziků, kteří ve svém srdci mají mnohem blíž k mistru Eckhardtovi než k Descartesovi.

Ve chvílích, kdy čelíme téměř neodvratnému zániku západní civilizace (alespoň zde v Evropě), návrat Opeřeného hada proto nepředstavuje jen návrat k archaismu na vyšším stupni, ale především zhroucení současné nadvlády pouze jednoho stavu vědomí. A tak tou nejpřevratnější změnou, která nás čeká uprostřed všeobecného rozvratu, je zřejmě nalézání nového smyslu, který přesahuje naši existenci a přitom není ničím novým. Mystikové jej nazývali „sjednocením s Bohem“, hinduisté mokša, kabalisté ruach hakodeš a buddhisté osvícení. Jde o spásu a osvícení chápané jako integraci a překročení dosavadního dualismu lidského vědomí, dvou vědomostních systémů, dvou inteligencí a zároveň i dvou druhů skutečnosti. Ostatně jedním z hlavních témat aztécké poezie byla úvaha: která z těchto dvou skutečností je opravdu skutečná? Neboť jediným a základním jsoucnem je zkušenost a to i v případě, že jde o halucinace. První druh vědomí je založen na činnosti nervové soustavy a vychází z kognitivního zpracování smyslových vjemů a osvojených poznatků. Zatímco druhý zcela odlišný druh vědomí, který je evolučně starší, není založen na stimulaci nervových buněk ve smyslových orgánech, ale na šestém smyslu neboli intuici. Hesychisté východního křesťanství jej nazývali nús (latinský překlad intelectus je dnes zavádějící), které nám umožňuje poznávat a zažívat Boha – skutečnost přímo. V terminologii kvantové fyziky představuje přímý, nelokální způsob zpracování informací z kvantového hologramu našeho vnitřního vesmíru. Podle Stuarta Hameroffa je tento kvantový hologram uložen v cytoskeletu neboli kostře našich buněk. Ta neslouží jen k jejich vyztužení, k jejich dělení (což bychom neměli přehlížet při léčbě rakoviny) a diferenciaci, ale i ke zpracování informací o celém univerzu uložených v tomto zdroji a vytváření druhu vědomí, o jakém mluvili už staří řečtí panpsychisté anebo Spinoza. I vynikající předválečný neurovědec Charles S. Sherington upozorňoval, že jednobuněční prvoci bez nervové soustavy se chovají inteligentně: dokážou najít potravu, partnera, vyhnout se dravcům a především učit se. Tento od nervového systému těla odlišný „nervový systém buňky“ je přitom zdrojem protovědomí, které nás uvádí do nejhlubšího souladu s vesmírem. Vytvářejí jej tenké nanotrubičky – mikrotubuly v kostře nejen nervových buněk, ale celého těla (ruští vědci mluví o infoplazmě). Uprostřed buněčné kostry se pak nachází její kontrolní a organizující střed: centrozom a v jeho středu zase centriola, která se nezměnila ani za miliardu let. Nikde jinde kromě ní se v živočišném těle nesetkáme s geometrickými tvary uspořádanými podle zlatého řezu, který se zejména u člověka manifestuje ve stavbě jeho těla rezonujícího s oběhem planet stejně jako u rostlin, jejich květů anebo plodů. Centriolu tvoří 13 řetězců mikrotubulů sestávajících se z 20 aminokyselin:

13 x 20 = 260

Což je číslo, které zhruba odpovídá počtu druhů buněk tvořících lidské tělo. Z našeho hlediska je ale důležité, že tato rovnice je totožná s rovnicí mayského Tzolkinu, který tak představuje hermetický fraktál nejen pro vesmírné ale i nitrobuněčné děje, které se tak odehrávají jen v jednom primárním jsoucnu. Stuart Hameroff společně s britským matematikem Rogerem Penrosem z této buněčné nanomatrice odvodili Penrose – Hameroffův model vědomí, který Penrose popsal v knize Shadows of The Mind (Stíny mysle). Stručně řečeno, naše vědomí a inteligenci vytvářejí dva systémy: jeden neurální (založený na neurochemii) a druhý subneurální (založený na kvantovém propletení). Přičemž tento druhý – vytvářený sítí mikrotubulů uvnitř buněk, je miliardkrát výkonnější a slouží přímému zpracování nelokálních informací z vnitřních zdrojů. Jak se tam ale tyto informace dostaly? Podle Matti Pitkanena se vesmír replikuje na všech úrovních (prostorových i časových) a tedy i na úrovni nitrobuněčné, která jediná v nanorozměrech disponuje tak rozsáhlou matricí, že jej může obsáhnout na principu kvantové holografie.

A co je neméně důležité: přístup k tomuto druhému vědomí, které máme společné nejen s celou živou a podle panpsychiků a kvantových fyziků i neživou přírodou a silanovým životem ve vesmíru, nám umožňuje meditace, hypnóza, koány, modlitba, půst, smyslová deprivace, rituál, opakující se sny, věštění (channeling), euforie, zážitek blízkosti smrti, vrcholný tělesný výkon, rozumné užití psychedelik a další postupy. Většinu z těchto postupů (s výjimkou užití psychedelik), učíme v rámci buddhismu, védánty, křesťanské mystiky, čchanu, šamanismu nebo archetypální psychologie už 15 let na Univerzitě Nové doby. Kdysi to byly hlavní a převládající přístupy k vědění, ale dnes jsou stále ještě zpochybňované „velkými odborníky v malých věcech“, kteří se řídí premisou: ne mythos, pouze logos. Nicméně po určité době správně vedeného výcviku každé vypnutí vědomého myšlení nám může opět umožnit nejen jiný způsob léčení, ale i přístup k informacím přímo z kvantového hologramu našeho vnitřního vesmíru. Protože každý z nás má k dispozici tyto dva druhy sil a vědění, které jsou známé ve všech ezoterických tradicích po celém světě. Ale teprve společně vytvářejí pravdivý a celistvý obraz skutečnosti.

U Mayů před příchodem Španělů nedošlo ještě k plnému oddělení těchto dvou druhů vědomí. Vycházeli z prorocké tradice obdobně, jako kdysi Židé v dobách vzniku Starého zákona a chápali předvídatelnost (věštění) založenou na koncepci časových cyklů univerza jako nezbytnou podmínku řádu, bez kterého se naše existence neobejde. Zatímco jeden druh mayských proroků - „učitelů lidstva“ nazývaný Chilam Balam se otevíral silám a poznání z vnitřního vesmíru - „nadpřirozena“ pomocí autohypnózy jako židovští proroci a léčitelé, řecké Pýtie, římské Sybily anebo americký „spící prorok“ Edgar Cayce, druhá tradice, která se s ní organicky prolínala, vycházela především z racionálního myšlení. Mayští astro-šamané pozorovali nebesa pouhým okem, i když v některých případech jako teleskop zaměřený dovnitř používali psychedelika (např. DMT z jedu ropuch), jak o tom vypovídají stély v Izapě. K neuvěřitelným astronomickým poznatkům na úrovni našich vědomostí získaných současnou vědou a nejmodernějšími přístroji, tak dospívali nejen pomocí výpočtů, vycházejících z programů jejich kalendářů, ale i změněných stavů vědomí. A toto propojení objektivní vědy a subjektivních vhledů, které obvykle nazýváme šamanskými nebo mystickými, je podle mého názoru nejdůležitějším odkazem nejen mayské, ale celé mezoamerické civilizace.

Milan Calábek        září 2011