LOUČENÍ S FILOSOFEM ZDEŇKEM NEUBAUEREM časopis Regenerace 8/2016

13.10.2016 13:51

ZDENĚK NEUBAUER (30.5.1942 - 5.7.2016)

                                                                                                     Odcházíš s vlnou

                                                                                                               a jsi moře.

5.července, kdy luna opustila astrální pole souhvězdí Blíženců, navrátil se z Mnohého k Jednomu, které je počátkem všeho, "vyslanec Merkurův," největší český novoplatonik, kabalistický zasvěcenec a především dobrý, moudrý a laskavý člověk Zdeněk Neubauer.

Byl jedním, v jeho terminologii,  z "potulných rytířů", kterého vrženost do absurdity tohoto světa neodcizila sobě ani zdroji smysluplnosti, který nazýváme Bohem, ale naopak vedla ho až k branám hradu sv. Grálu. Prvně před ním stanul ještě za časů "divoké zbožnosti" undergroundu na svatojánském výletu platonské akademie do čtvrté dimenze pomocí lysohlávek nasbíraných V. Havlem.  A tehdy si jasně uvědomil, že jeho brána se otevře jen tomu, kdo skutečně přesáhl sám sebe.

Po Zdeňkově přednášce o sv. Grálu na naší škole (Univerzita Nové doby) jsem ho pozval na cestu do Cornwallu. Nejprve zajásal svým nenapodobitelným způsobem a pak se zeptal, jak ji zamýšlím. "Samozřejmě jako pouť", odpověděl jsem, aniž bych tušil, co z toho vzejde. Když jsem dorazil v Praze na letiště, kde na nás už čekal oduševnělý elegán Rudolf Starý, u šaltru se právě odbavoval malý bosý muž v mnišské kutně a opodál, jako by k němu ani nepatřila, se procházela paní Máša. Tak Zdeněk později vyzbrojen i holí započal svou bosou pouť do srdce artušovské Anglie, kde mu u různých znameních času jako je Stonehenge nebo mezi menhiry v Avebury, v zahradě grálu pod Avalonem i na hradě romantické lásky Tintagelu dychtivě naslouchala víc než stovka našich studentů, zatímco místní ho považovali za zvláštní inkarnaci Merlina. V čem byl ale tak zvláštní i pro mnohé z nás?

Na rozdíl od většiny "hledačů absolutna", kteří v extatickém zážitku zahlédli vnitřní světlo pravdy a dotkli se samotné podstaty existence, Zdeněk navzdory tělesnému znevýhodnění a utrpení, dokázal tento přechodný stav vědomí změnit z transcendentálního na imanentní. Díky tomu pak prožíval téměř neustále až dětský úžas nad zázrakem bytí, radost a nadšení živící jeho vnitřní oheň, kterým strhoval často víc než svými názory někdy poplatnými "mahajánovému katolicizmu", i když samo křesťanství tak jako Plótínos považoval za "platonismus pro lid".  Na neteistické pojetí Nejvyšší skutečnosti v našich diskuzích ale reagoval sarkasticky a s gustem citoval Magora : "Pročpak mu říkáš, vole, ontologické pole. Tolik jsi zblbnul z lahve, že se bojíš říct Jahve?". Protože Bůh byl pro něho především vnitřní zkušeností  nezrozeného Já jsem, na kterou ale nelze poukázat a převedením na jest, ztrácí svůj charakter zdroje, z něhož všechno, co jest, pochází. Přitom na jakékoliv náboženství se díval z perspektivy "ufonního religionisty", jak ironizoval své pojetí pozice svědka. Na rozdíl od "zásvětního výměnku" současného křesťanství, chápal náboženství jako něco "o co člověku opravdu jde..... co považuje za pravdivé a skutečné" a co také vyrůstá ze základu mnohem širšího a podstatnějšího, který nazýval Cultura a považoval ji za opak Natury : přirozenosti zkoumané vědou. A posláním Cultury  je iniciovat neustálou sebepřeměnu naší přirozenosti.

Byl přesvědčen, že v novověku došlo k fatálnímu sjednocení ega a vědomí a novým náboženstvím se stala věda, jejíž bohem je Objektivní realita, která z mnohorozměrné skutečnosti představuje jen jeden rozměr poznání, na nějž se ji ale scientisté pokoušejí zredukovat a vytvářejí tak něco, co vlastně neexistuje. A s inkviziční horlivostí se snaží potlačit a dehonestovat všechno, co je s tímto přízrakem objektivity v rozporu, všechno subjektivní, alternativní a tajemné.

V Neapoli byl  Zdeněk v mystériu molekulární genetiky zasvěcen do lambdové kabaly a zřejmě díky tomu pak považoval vědu nejen za substituci Zjevené pravdy, ale i za přímě pokračování kabalistické spirituality bez její etiky. Uvědomil si totiž,že základ vědecké racionality spočívá v kabalistickém kalkulu, i když místo 22 alfanumerických hlásek hebrejské abecedy se pracuje s genetickým nebo binárním kódem a matematické vzorce jsou tak vlastně tajnými Božími jmény, jejichž používáním lze konat divy a zázraky. Nebo není snad nejslavnější Einsteinova rovnice  e=mc2 jedním ze jmen Božích a zároveň i šémem - magickým zaklínadlem vyvolávajícím celý svět atomové fyziky a jaderného arzenálu ? (H.C. von Baeyer). V samotném vědeckém bádání, které se ale snadno může změnit na fachidiocii, mravnost a etika nehrají žádnou roli a jestliže je věda zároveň našim náboženstvím, nemůže vést k ničemu jinému než k pozvolné rezignaci na mravnost a nakonec k všeobecné nemravnosti, se kterou se čím dál víc setkáváme nejen v politice a podnikání, ale i v intimních vztazích.

Těsně před tím, než jsem šel prvně Zdeňka požádat,  zda by nepřednášel i na naší škole, jsem se dozvěděl, že je skutečným adresátem Havlových "Dopisů Olze" a jejich inspirátorem, což ještě víc zvýšilo moji trému. Jeho reakce byla ale nad očekávání vstřícná a přátelská. Když jsem vyjádřil obavu, zda toto zapletení se s alternativou neublíží jeho pověsti uznávaného badatele, srdečně se rozesmál: "Ke změně paradigmatu dochází přece díky alternativám a anomáliím, které dosavadní paradigma nedokázalo vysvětlit, protože skutečnost nelze vtěsnat do jednoho vědeckého obrazu. A tak to, co se zprvu považuje za okrajové, nevědecké a vědecky nevysvětlitelné, se naopak může stát východiskem pro paradigma nové."

Přes všechnu "útěchu z filosofie", ke které Zdeněk po vzoru Boëthia své přátelé vždy vedl a nabádal, teď když končím tyto řádky, přepadá mně smutek a stesk, že už nikdy neuslyším jeho smích, nepokecáme se u oběda sojovou omáčkou, nevyslechnu jeho lekce o toleranci ("když chybuji, jsem") a ani se ho nebudu moci zeptat, zda epigenetiku, do jejichž tajů jsem se v poslední době tak ponořil, z hlediska kabalistické spirituality mohu považovat rovněž za magický šém současné medicíny....

Requiescat in pace, drahý Zdeňku.

Milan Calábek

Zpět