FYTOTERAPIE POD DROBNOHLEDEM článek pro časopis Regenerace č.8/2007

Dramaturg, režisér, překladatel divadelních her, léčitel, esoterik, cestovatel. A nikdy nebyl herec, jak se někteří lidé domnívají. Kolem jeho osoby vůbec kolují nejrůznější zvěsti a legendy. Spolupracoval s prof. Kahudou v Psychoenergetické laboratoři a byl viceprezidentem Filipínského léčitelského kruhu. Jeho jméno je nerozlučně spjato s centrem Mandala a s Univerzitou Nové doby, kterou založil v roce 1997. Český klub skeptiků Sisyfos ocenil jeho snažení stříbrným Bludným balvanem za rok 2001 a to za vzdělávání budoucích alchymistů, astrologů, hermetiků, psychologů krevních skupin, šamanů, vykladačů aury, karet, snů a dalších zasvěcenců. To je ve stručnosti Milan Calábek.

Když jsem se připravoval na tento rozhovor, tradičně jsem začal u internetu. Přiznám se, že mě poněkud zaskočila téměř tisícovka odkazů. Rozhodně jsem takové množství nečekal. Pracně připravované otázky nakonec zůstaly v tašce. Vše se vyvíjelo zcela jiným směrem. Domnívám se, že to není na škodu věci, spíše naopak. Pochopil jsem, že Milan Calábek prostupuje napříč obory. Přitom klíčovou otázkou je pro něho archetypální psychologie a buddhismus. Dohodli jsme se, že budeme postupovat krok za krokem – od samotných základů. Z původně zamýšlené jednorázové akce jsme se domluvili na sérii rozhovorů. Začínáme fytoterapií, která je v REGENERACI významným způsobem zastoupena. Podíváme se na byliny zcela jinak, než jak je lidé běžně vnímají. Od fýzis (stránky fyzické) budeme postupovat k jejich duševnímu a pak duchovnímu působení. Rostliny jsou na Zemi už miliony let. Představují jinou formu inteligence, než je animální a naše lidská; vede nejen k obnově těla, ale i k rozšíření vědomí.“ Vydejme se tedy na pozoruhodnou a napínavou cestu poznání.

Dočetl jsem se, že 80 % populace v celosvětovém měřítku dává přednost bylinám před chemickou léčbou...
To je pravda, ale drtivá většina připadá na populaci afrických nebo asijských zemí, o které farmaceutické koncerny zatím díky jejich chudobě nemají zájem. Na druhé straně např. ve Francii, která má slavnou bylinkářskou tradici, nebo v Itálii je obchod s bylinami téměř v troskách. Mnohem lepší situace je v Německu, Anglii nebo ve Spojených státech, kde se obrat jen za bylinné doplňky minulý rok pohyboval okolo 25 miliard dolarů.

A co v Čechách?
Myslím si, že zatím situace je velmi dobrá a především díky Valdemaru Grešíkovi, který dělá úžasnou práci nejen šíří nabízeného sortimentu, ale i tím, že udržuje ceny bylin od 17 do 40 korun, takže i pro každou babičku jsou prakticky všechny důležité byliny z kvalitního bioprostředí cenově dostupné. Problém je pouze v jejich zastaralém a nevhodném způsobu používání, které nebere ohled na biotyp nemocného a jeho celkový stav.

Jak ovlivňují chemické léky ve srovnání s léčivkami lidský organismus?
Určité chemické látky i byliny působí na stejné buněčné receptory a předávají jim do jisté míry shodné informace, které zajišťují, aby buňky a následně i orgány, které se z nich skládají, byly funkční. Rozdíl je ale už v tom, že anorganický nosič takovéto informace v podobě ligandu – jakéhosi klíče odemykajícího receptor jako buněčný zámek, do něho nezapadá přesně. A tak ve srovnání s organickým bylinným ligandem receptory poškozuje, jak na to už dlouho upozorňují američtí badatelé. Proto je třeba dávkování léku zvyšovat a nebo měnit léky, což je velmi výhodné pro obchod, ale ne pro naše zdraví. Kromě toho když dlouhodobě užíváme chemické léky, vede to k mineralizaci organismu neboli v biblické terminologii v obrácení se v prach, protože postrádají životní sílu. Zatímco byliny tuto tendenci k mineralizaci – rozpadu - překonávají právě tím, že prach země přeměňují na živý organismus. A tak působí nejen na informační rovině přes buněčné receptory, ale i na energetické a zároveň výrazně stimulují náš autonomní nervový systém a tvorbu hormonů i neurotransmiterů.

Co to znamená léčit životní silou rostlin?
Jak antická bylinná terapie, tak i čínská patří mezi tzv. energetické medicíny. Uvedu příklad: Třeba Vrba bílá, která roste na březích potoků a řek, se po tisíciletí musela vyrovnávat s výrazně vlhkým prostředím. A tak, aby přežila, její životní síla přijímaná z kosmu musela mít především „vysušující“ kvalitu. Díky tomu se stala kosmickým regulátorem vlhké krajiny. A stejným způsobem pak působí i ve vnitřní krajině organismu: vysušuje – stahuje „vlhkou horkost“ z nastuzení a tím z hlediska antické filozofie pomáhá v organismu obnovit narušenou rovnováhu čtyř živlů: vody, ohně, vzduchu a země.

Jakým způsobem antika nahlížela na byliny?
Antická fytoterapie dělila nemoci na horké, suché, vlhké a studené a stejně rozdělila i byliny podle kvality působení jejich životní síly a používala je k léčbě na základě principu: contraria contrariis. A diagnóza i terapie z tohoto hlediska byla pak velice jednoduchá. I úplný laik byl schopen rozpoznat, zda ho např. trápí „suchá či vlhká horkost plic“. Zda má suchý kašel či vykašlává hleny. Oproti soudobému herbalismu až na výjimky antická fytoterapie byla ale daleko dál, protože u nemocného určovala nejen nemoc a byliny vhodné k jejímu léčení, ale i kvalitu životní energie (živel), která v něm převládala po celý život. Zda je to vzduch (sangvinik), oheň (cholerik), voda (zde se liším od hlavního proudu – melancholik) nebo země (flegmatik). A toto určení biotypů bylo klíčové. Protože to, „ co je pro jednoho lék“, jak to formuloval římský básník a filozof Lucretius, „ je pro druhého jed“. Např. na mé srdce výborně působí Hlaváček jarní nebo kozlík, zatímco hloh, jmelí nebo schizandra na mě mají zcela opačný účinek. Ale pro srdce mého přítele Petra jsou hloh a schizandra naopak vynikajícím lékem. Proto např. studenti v naší škole, když probíráme bylinnou terapii, mají k dispozici na každou nemoc okolo 20 bylin a naučí se určovat, která z nich je pro konkrétního kolegu nejvhodnější a vyhnout se té, která by mu celkově uškodila, i když se běžně na jeho problém používá. V tomto duchu ale jiným způsobem postupují i jiní čeští herbalisté jako např. L. Kříž nebo R. Kindl, kteří pro každého klienta vybírají byliny individuálně, protože zejména tak zvané bylinné směsi na konkrétní problémy určené pro všechny při nejlepším neúčinkují.

Můžete být konkrétní?
Např. ve většině směsí se objevuje meduňka, která ale s výjimkou hodně mladých lidí působí zhoubně, zejména na lidi středního věku a starší. Používá se obvykle na zklidnění nebo proti kornatění cév, nicméně zhruba u poloviny lidí naopak kornatění cév způsobuje. Zejména ženám snižuje činnost štítné žlázy a tím zároveň zvyšuje množství „špatného“ cholesterolu, který se pak s vápníkem usazuje v cévách. Kromě toho potlačuje tvorbu pohlavních hormonů, čímž u žen zhoršuje premenstruační syndrom a následně přispívá k osteoporóze. Ještě větší pozor si ale musíme dát na Ostropestřec mariánský. Pokud žena objeví sebemenší bulku na prsou, trápí ji vysoký tlak nebo muž má problémy s potencí, s výjimkou otravy Muchomůrkou zelenou by se ostropestřci měli vyhnout neboť stimuluje tvorbu prolaktinu. Stejně tak čaj maté (Cesmína paraguajská), který zejména u žen v menopauzálním věku je téměř zárukou odvápňování kostí.

Z hlediska současného výzkumu je většina nemocí způsobena nerovnováhou autonomního nervového systému (dále ANS). Ten se dělí na dvě větve: sympatikus, který stimuluje a podněcuje vydávání energie a parasympatikus, který naopak vypíná činnost většiny orgánů a umožňuje ukládání energie. Tudíž určitá nemoc je vyvolána buď nadměrnou činností sympatiku - tradiční čínská medicína (dále TČM) mluví o excesu jangu, zatímco z hlediska antické medicíny má charakter hřejivý a vysušující. Nebo je vyvolána nedostatečnou činností parasympatiku – TČM mluví o nedostatku jinu a z hlediska antické medicíny ochlazuje a zvlhčuje organismus. Musíme ale vědět, zda v prvním případě vybrat byliny, které potlačí činnost sympatiku a nebo budeme naopak stimulovat parasympatikus. Stejně tak v druhém případě zda potlačíme činnost parasympatiku a nebo jde o nedostatečnou činnost sympatiku (nedostatek jangu) a zvolíme byliny, které jej stimulují. I když to působí na první pohled složitě, vytvořili jsme velice jednoduchý systém, který může velice snadno zvládnout a používat prakticky každý. Pokusili jsme se v praxi propojit antickou medicínu s TČM a přitom využít poznatků současné vědy. Ajurvédu, o které můžeme mluvit jindy, v tomto případě nepoužíváme, protože vychází z jiného principu.

A k tomu samozřejmě potřebujeme ještě určit, zda klientovi dominuje sympatikus nebo parasympatikus. Protože když např. u klienta s dominancí sympatiku léčíme nemoc, která je způsobena jeho sníženou činností, jde téměř vždy o vyhořelost a proto mu nemůžeme dát byliny na stimulaci sympatiku, ale úplně jiné na jeho regeneraci. Jinak bychom jen švihali bičem koně, který se už zhroutil vyčerpáním.

Vraťme se ještě k rozdílu mezi chemickými léky a bylinami …
Mluvili jsme zde o kůře Vrby bílé, která stejně jako Tužebník jilmový nemá žádné vedlejší účinky. Farmakologové z nich ale izolovali salicyn a podle jeho chemického vzorce pak vyrobili neživý anorganický aspirin, který nejen postrádá životní sílu, ale bez dalších organických látek obsažených ve vrbové kůře tato chemikálie rozleptává žaludeční sliznici a hlavně ničí v organismu všechny prostaglandiny a nejen ty škodlivé. A tudíž jako většina chemických léků víc škodí než prospívá. Pouhý nálev z vrbové kůry pak nepůsobí jen svým biochemickým obsahem na syndrom nemoci, která je projevem nerovnováhy ANS, ale především sníží činnost parasympatiku, takže jím nebržděný sympatikus bude na organismus působit hřejivým a vysušujícím účinkem a tělo se vyléčí samo díky obnově rovnováhy ANS. A to je podle antické medicíny ono působení na kořen stromu nemoci a ne pouze na jednu jeho větev (holon tou somatis). Musíme samozřejmě přihlížet nejen k prostředí, ve kterém byliny rostou, ale i k jejich morfologii: zda používáme kořen, list, květ, příp. plod neboli jakých kosmických sil jsou nositeli. A teprve až pak přihlížíme k jejich biochemickému obsahu, který je v centru pozornosti současných herbářů.

Jak působí byliny na hormonální systém?
To je skutečně klíčová otázka, protože každá léčivka působí nejen na náš nervový systém, ale vyvolává i tvorbu určitých hormonů a neurotransmiterů, což při bylinné terapii nesmíme opomenout, i když předpisujeme byliny na to nejbanálnější onemocnění. Většina bylin působí na receptory hypothalamu a přes něj nebo přímo na hypofýzu. A ta pak dává příkaz k tvorbě hormonů v nadledvinkách, štítné žláze, pohlavních žlázách anebo k tvorbě růstového hormonu. Dnes nejvíc lidí umírá na kardiovaskulární choroby, které dřív byly pochybnou výsadou mužů, ale po současném zhroucení patriarchálního systému např. ve Spojených státech už kolem padesátky umírá na infarkt 2x více žen a brzy tomu tak bude i u nás. A přitom srdce stále léčíme jako kdybychom nevěděli, že u muže má vůbec nejvíc testosteronových receptorů v těle ( u žen estrogenových), takže potřebujeme testosteron nejen pro tvorbu svalové hmoty, uspokojivý pohlavní život, životní sílu, emocionální rovnováhu, ale především pro naše srdce. Odhaduje se, že z 90% je účinnou prevencí kardiovaskulárních chorob. S přibývajícím věkem nám ale ubývá DHEA (dehydro-epi-andosteron), pramen našeho mládí, základní látka, ze kterého testosteron vzniká. Naše skutečné zdraví určuje poměr DHEA a kortizolu (stresový hormon) jak u muže, tak u ženy. A kolem sedmdesátky je tvorba DHEA zhruba o 85% nižší než v pětadvaceti. Na rozdíl od syntetické DHEA, která způsobí, že organismus ji přestane zcela vytvářet, pomocí vhodné bylinné terapie můžeme podnítit její tvorbu i v pozdním věku a udržet tak naše zdraví.

Vysoká hladina kortizolu totiž zvyšuje krevní tlak, snižuje glukózovou toleranci, podílí se na vzniku diabetu, zhoršuje imunitu, vyvolává nespavost, záněty, ztrátu kostní hmoty, snižuje činnost štítné žlázy u mužů, ničí a oslabuje paměť, urychluje stárnutí. Kdežto DHEA udržuje kortizol v rovnováze, posiluje srdce, imunitu, životní sílu, libido.

A každá civilizace si kromě meditačních postupů na snížení hladiny kortizolu vytvořila i svůj zdroj DHEA, jinak by nepřežila. Antika měla pískavici – řecké seno, Aztékové měli divoký jam, Inkové zase macu (tvorba DHEA ale pouze u mužů). A Čína zase měla přímo zdroj testosteronu jako je Kustovnice čínská, která je výjimečně vhodná pro všechny biotypy. U stárnoucích mužů ale z testosteronu vzniká pro nás tak nebezpečný estragon. To má na svědomí enzym aromatáza. Jeho tvorbu ale můžeme potlačit bioflavonoidem chrysinem, který obsahuje nejen řada bylin, ale je i v brokolici, sóji, kapustě, květáku a další kruciferní zelenině.

U žen stejnou roli jako testosteron u mužů zastává estrogen, který chrání jejich kardiovaskulární systém, svalovou a kostní hmotu, zvyšuje energii – životní sílu a stimuluje mozek. Do menopauzy je klíčový správný poměr s progesteronem. V menopauze progesteron klesá na 1% a estrogen na 50%. Ale už zhruba v 35 letech začíná mírná estrogenová dominance jako předzvěst premenstruačního syndromu. Antická civilizace dokonale chránila své ženy a prodlužovala jejich mládí a ženskost díky drmku, pískavici, omanu nebo kořenu pivoňky, které stimulují tvorbu progesteronu. Aztékové používali damiánu nebo divoký jam, Inkové Přestup révový (Sarsaparilla) a macu, zatímco Keltové červený jetel a v Číně to byla kustovnice, schizandra, kořen pivoňky apod. Díky tomu jejich ženy neznaly endometriózu, cysty na vaječnících nebo na prsou, klimakterické příznaky, inkontinenci, rakovinu prsu, dělohy nebo vaječníku. A před kardiovaskulárními chorobami nebo osteoporózou je po pozdní menopauze chránily fytoestrogeny. V antice to byla především cizrna (římský hrách) a na Dálném východě sója.

O hormonální antikoncepci se mnoho diskutuje... Užívat ji, či neužívat?
Na tom, že organismus ženy předčasně přestává tvořit progesteron, se z velké části podílí právě hormonální antikoncepce, která jej obsahuje obvykle s estrogeny. Jakmile se objeví v krvi, hypothalamus nepošle vaječníkům příkaz, aby jej vytvářely. Když žena skončí s hormonální antikoncepcí, trvá jí i 9 měsíců, než jej začnou tvořit a znovu se objeví menstruace. Kromě toho se hormonální antikoncepce často podílí i na snížení činnosti štítné žlázy. Daleko nebezpečnější je ale hormonální léčba. V roce 2000 se konal v Los Angeles lékařský kongres, kde vystoupil starší lékař a začal mluvit o svých zkušenostech s hormonální léčbou a jejími následky. A dokládal to jedním konkrétním příkladem ze své praxe za druhým. Od rakoviny dělohy, vaječníků až po rakovinu prsu. Zapřísahal své kolegy, aby už nikdy svým pacientkám nepředepisovali syntetické hormony. Nastalo dlouhé ticho. Pak vstal další lékař a řekl: „Máte naprostou pravdu, ale co jim máme předepisovat?“. Pokud se nevrátíme zpátky k bylinám nebo např. k hypnoterapii, tak ženy nebudou mít zrovna nejlepší výběr: buď brát syntetické hormony a riskovat rakovinu nebo je nebrat a riskovat infarkt.

Jaroslav Kňap