KDO OPRAVDU JSME? rozhovor Milana Calábka pro časopis REGENERACE 11/15

Je to neuvěřitelné: Milan Calábek se v listopadu dožívá 75 let – v plné síle a v pracovním nasazení jemu vlastním. V minulém čísle REGENERACE v upoutávce k tomuto rozhovoru jsme milně uvedli jeho věk – 70 let, za což se omlouváme. Sedmdesátka v jeho případě se nám szdála být věrohodnější. Osobně mě to velmi překvapilo, neboť na svůj skutečný věk rozhodně nevypadá. Inu, čas má plné kapsy překvapení, říkal Jan Werich.

Jméno Milana Calábka je nerozlučně spojeno s REGENERACÍ. Vždyť v historicky prvním čísle v roce 1993 se objevila jeho tvář na titulní stránce tehdy neznámého časopisu, kde byl i rozhovor s ním, jehož autorem byl Jiří Kuchař. A publikuje tam dosud zajímavé články.

Jsem rád, že jsem se s tímto mimořádným člověkem, který je považován za nestora české altrernativní scény, v průběhu posledních asi dvaceti letech mohl potkávat. Dle mého soudu se jedná o mnohovrstevnou osobnost s nebývalým rozhledem.

„Je to nezmar,“ podotkla o něm jedna moje kamarádka, která prošla jeho školou – Univerzitou Nové doby, kterou zakládal a kde dodnes přednáší. Nezbývá mi než souhlasit.

V čem tkví podle Milana Calábka tajemství mladistvého vzhledu a neobyčejné energie, která z něho vyzařuje? „Důležité je mít dobrý partnerký vztah, dále práci, která vás naplňuje a dává smysl, alespoň malou komunitu přátel, s nimiž sdílíme společné názory, mít nadosobní cíl a pracovat na stabilitě genomu. Tím se člověk udržuje v duševním i tělesném zdraví.“

OD DIVADLA K ALTERNATIVĚ

Proč jste opustil cestu divadelního kumštu a začal jste se věnovat alternativě?

Ještě než se pokusím odpovědět na vaši otázku, chtěl bych poznamenat, že o každodenní realitě a lineárním pojetí času, ve kterém se rozvíjí náš individuální příběh, stejně tak jako o představě, že naši identitu tvoří minulost - můžeme uvažovat i jako o jedné velké iluzi. Nicméně k vaší otázce. Domnívám se, že smyslem umění, a to nejen divadelního, je vyvolat v nás zážitek něčeho hlubšího, než co si běžně uvědomujeme. Už kdysi jako divák inscenací Alfréda Radoka, Petera Brooka nebo Zefirelliho  jsem zažíval alespoň na krátký okamžik osvobození z pasti koncepčního myšlení, kdy najednou jsem byl, co skutečně jsem: samotnou podstatnou Bytí za všemi formami, které vnímáme smysly. Aniž bych si to ovšem tehdy takto uvědomoval. Kdybych to chtěl dnes popsat z fyzikálního hlediska: jako bych byl prostoupen Světlem, ze kterého povstává všechno ostatní – od částic až po člověka a vesmír. To vše je jen mnohostí forem, které na sebe bere Světlo. Zřejmě i láska je projevem obrovské touhy najít toto Světlo nebo bytost, která hlubinné vnitřní Světlo v sobě zrcadlí a umožňuje nám je tak prožívat alespoň skrze ni.

Když vás tak poslouchám, je tedy vůbec nějaký rozdíl mezi uměním a alternativou?

Zcela nepochybně. Umělec, aniž by si to musel uvědomovat, chce pomocí imaginace  vytvořit dílo, které by takto zapůsobilo a vyvrátilo naši dosavadní existenci z kořenů...  Zatímco alternativa, ať už jako samostatné duchovní tradice nebo jejich různé syntézy, nás vede k tomu, abychom se umělecké dílo pokusili udělat z našeho života a to změnou totožnosti, které nás odcizuje Duchu. Vyjít z vězení individuality a přestat prožívat nekonečný sled frustrací a duševního utrpení. Jedním z nejdůležitějších způsobů jak to realizovat je Maharišiho átmavičára  (meditativní sebedotazování ) " kdo jsem já ". Neboť jak řekl už svatý Klement: "Kdo zná své (pravé) já, zná Boha."  Tím ovšem nemyslel, že bychom se mohli poznat jako objekt myšlení.

Když začneme s bezusilovnou pozorností pátrat po zdroji myšlenky já, povede nás to k hlubokému pohroužení až do vědomí, které je bez obsahu. Postupně si přestaneme uvědomovat okolní svět, myšlenky, pocity a nakonec tělo. Současně s tím skončí i naše rozdělení na subjekt a objekt. Na rozdíl od hlubokého spánku, kdy se propadáme do nevědomí, nemáme pocit, že bychom přestali existovat. Což vypovídá o tom, že vědomí není závislé na objektech, které v něm vyvstávají. Tento stav je neuvěřitelně osvobozující už jen proto, že jsme v něm duševně nezranitelní a tak nezažíváme žádné utrpení. Nikoli ovšem tělesnou bolest. V terminologii advaity jde o pohroužení (nirvikalpa samádhi) do hlubin naší podstaty neboli Átmanu, která je totožná s podstatnou světa Bráhman. A jen ten, jak řekl už Šankara, je skutečný, zatímco svět je neskutečný. Ale dodal, že Bráhman je svět. Tím chtěl sdělit, že skutečné je jen to, co si uvědomuje ryzí Vědomí (Átmán - Bráhmán), zatímco to, co vnímáme prismatem ega strukturovaného našimi zkušenostmi, není Takové jaké to je a tudíž neskutečné.

Tvořivost, která je hlavní hnací silou evoluce (nikoliv Darwinova adaptace), nám ale nabízí  i jiné cesty k osvobození.  Jednou z  nejdůležitějších z nich je otevření se Tomu, co je - ať už to nazýváme přítomným okamžikem, bolestí v krku anebo smutkem z rozchodu s blízkou bytostí. To, co je -  je branou k nejniternější podstatě Bytí ve všech bytostech, ve všech věcech. Branou k tomu, o čem říká Ježíš v Evangeliu svatého Tomáše: "Když rozštípneš kus dřeva, Já jsem tam. Zvedneš kámen a Já jsem pod ním."  To samozřejmě neznamená, že by se člověk Ježíš skrýval v kusu dřeva anebo pod kamenem, ale mluví o podstatě  Bytí za všemi jevy, kterou vnitřně prožíváme jako Já jsem. Já jsem, které tu bylo dříve než Abrahám a všichni Buddhové. Já jsem, kterýž jsem, jak říká Bůh v ohnivém keři. Já jsem,které je Svědkem veškerého dění. Já jsem a nikoli já jsem někdo nebo někým. Protože být někým, nám brání v tom, abychom byli tím, čím skutečně jsme: čistým vědomím bez obsahu.

Jak ale toho můžeme dosáhnout?

Když dovolíte, začal bych zdánlivě oklikou. Každý náš prožitek vytvářejí čtyři duševní funkce: vnímání, představování, cítění, myšlení a jejich uvědomování. Uvědomování neboli vědomí je oním prostorem, kde se objevuje vše, co vzniká, existuje a zaniká. Každá živá bytost si uvědomuje a zřejmě můžeme věřit kvantovým fyzikům, že dokonce i elektrony si jistým způsobem uvědomují, když je někdo pozoruje. A jestliže všechno To, co je, se nachází ve Vědomí, jde tedy o nejhlubší a nejdůležitější úroveň bytí, kterou jste vy stejně tak jako já a všechny ostatní bytosti. A když jste tím, čím skutečně jste, všechno utrpení končí.

Proč si to ale neuvědomujeme?

Že jsme Vědomím? Většina lidí je ve vývojovém stádiu Mentálně-racionálního anebo Pluralitního vědomí. A tak, jakmile si cokoliv uvědomí, ať už smyslové vjemy nebo vnitřní představy, téměř okamžitě o tom začnou přemýšlet nebo něco pociťovat. Proto si převážně uvědomují jen své myšlenky a pocity. Vědomí navíc není objekt, který bychom si mohli uvědomovat, poznávat a zkoumat, ale naše pravé já - a tím můžeme jen být. Když se ale s touto nejhlubší úrovní bytí ztotožníte i vědomě, potom si vaše myšlenky, pocity i vjemy uvědomujete Takové jaké jsou a ne jaké by měly být  a jste osvobozený od utrpení, probuzený nebo osvícený. Proto pokud jde o osvobození, není zde nic, co byste mohl dosahovat. Jak byste mohl dosahovat něco, čím už ve své nejhlubší podstatě jste?

Přesto si ale neuvědomuji....

Kdo ve vás si uvědomuje, že si neuvědomujete?

Myslím, že vám začínám rozumět. Nicméně, mohl byste říct nějaký konkrétnější návod, jak být vědomě vědomým?

Nechtít měnit To, co je, ale plně se tomu otevřít.

Neměnit ani svou vlastní nedokonalost?

Otevřít se veškeré své nedokonalosti, vede k dokonalosti. Dokonce při tom ani nevytváříme Stín. I když smyslům jsou přístupné jen vnější věci, ale i ty se za určitých okolností mohou stát už zmiňovanou branou k nejhlubší dimenzi Bytí.

Mohl byste být konkrétnější? Slyšel jsem, že Jan Vodňanský dříve zdravil své přátele: Jak ti dupe bytí?

Pokusím se o to. Zkuste se dívat třeba na tuhle květinu, aniž byste při tom přemýšlel a zároveň nepotlačoval myšlení a pokud se objeví nějaká myšlenka, nerozvíjel ji a nezaplétal se do dalších myšlenek,  ale nechal ji odejít, jako by to byl jen bílý oblak plující na obloze. A pokud něco takto pozorujete delší dobu, najednou ve vás začnou pracovat neznámé, skryté síly a vy budete zažívat to, co mystici dříve nazývali přítomností Boží, pokud vaši bezusilovnou pozornost nenaruší úsilí potlačovat myšlení.

Karteziánské : "myslím tedy jsem" může být tedy jednou z hlavních překážek k osvobození?

Osvobození neboli ztotožnění s Vědomím neznamená vzdát se myšlení. Musíte si jen dát pozor, aby ve vnitřní hierarchii působilo na odpovídající úrovni ve službách Vědomí tak jako cítění a vnímání. Ztotožnění se s tím nejvyšším ve vás neznamená, že byste přestal žít na tělesné, emocionální nebo mentální úrovni. I po objevení a prožitku tohoto nejvyššího se každý může rozhodnout, která úroveň Bytí mu nejvíc odpovídá. Pro nerozlišující Vědomí je přitom myšlení nesmírně důležitý nástroj, pokud se s ním neztotožňujete.  To je naprosto klíčové. Myšlení je dobrý sluha, ale jakmile se s ním ztotožníte, stane se z něj ten nejhorší despota, který vám nedovolí prožívat přirozenou radost a blaženost Bytí. Tato blaženost stejně jako hluboký klid a mír přitom vůbec nezávisí na vašich myšlenkách, ale zda se ztotožňujete s nimi anebo s tím, v čem se objevují a co Buddha nazýval Nezrozeným, Nevzniklým, Nestvořeným a Neměnným: tedy absolutnem. A najednou se nám rozbřeskne a začneme chápat, co nám vlastně říkali dávní mystici výroky, že jsme se nikdy nezrodili a proto také nemůžeme zemřít, které nám předtím připadaly tak absurdní  a nesrozumitelné jako: " kdo ztratí svůj (osobní) život pro mne (Já jsem), nalezne život věčný ... "  anebo zenový koán: "jak vypadala vaše tvář ještě předtím, než se narodili vaši rodiče?".

Pokud si ale osvojíme takový postoj nebo jak vy říkáte totožnost, nevede to pak k jisté osamělosti?

Paradoxně platí, co řekl jeden z představitelů neoadvaity: čím víc jsem sám, tím víc jsem propojen se vším. Jakmile Vědomí a vy přestanete být dvě odlišné věci, váš sebestředný příběh plný stresu a frustrací začne pomalu blednout a vytrácet se ze středu zorného pole, protože se už neztotožňujete s osobou oddělenou od všech ostatních a od celého vesmíru.

Znamená to tedy, že bychom měli začít pohroužením do sebe anebo otevřením se tomu co je, abychom získali přístup k naší nejhlubší dimenzi za myšlením?

Volba je čistě na vás. Bůh je nejen imanentní, ale i transcendentní, jak říkají téměř všichni mystici. Neboli že sídlí v hlubinách naší duše a zároveň překračuje svět forem. Pokud jste spíše extrovert můžete zažít osvobození i tehdy, když uskutečníte doslova kopernikovský obrat ve vědomí spočívající v tom, že přestanete pozorovat svět ze zorného úhlu osoby, která už nepředstavuje vaši nejvyšší totožnost, ale z perspektivy neosobního Vědomí: v němž je svět, tato místnost i vaše a moje osoba. Pro Vědomí není nic vnější, ani pokud jde o fyzické předměty neboť jsou jeho obsahem stejně jako myšlenky a pocity. Rozhodující je, odkud se díváme... ne na co.

KROK DO NEZNÁMA

Nevydáme se ale tímto "odtotožněním" napospas všem ostatním, kteří se naopak plně ztotožňují se svojí osobou a chtějí pro sebe urvat co nejvíce na úkor každého, kdo není dost průbojný?

I když jde ve skutečnosti o návrat domů, k tomu co jste a co jste vždycky byl, je to zároveň velký krok do neznáma. Pokud se ale těmto obavám, místo abyste je potlačoval, dokážete plně otevřít,  zažijete, že se odehrávají sice ve vnitřním prostoru Vědomí.... ale v samotné prázdnotě, kterou je tento prostor, žádné obavy nejsou. Jako Vědomí si uvědomujete všechny obavy, frustrace, zoufalství a nekonečný stres běžného života, ve vás přitom ale nic takového není a i uprostřed největší vřavy, kdy se rozpadá svět, můžete zažívat hluboký vnitřní klid, mír a zejména na počátku této změny úhlu pohledu dokonce blaženost, a vaše jednání bude vycházet z tohoto klidu. Různé duchovní tradice tento klid, mír a blaženost nazývají nirvánou anebo královstvím božím v nás. To všechno jsou ale jen pokusy dát jméno nepojmenovatelnému a myšlením neuchopitelnému. Nic z toho při tom nelze dosahovat ani vytvářet: prostě to tady je, pokud jste Prázdnotou, ve které se nachází svět i vaše osoba.

Díky této nové perspektivě, kdy se váš pohled  stává panoramatickým, se rozplyne i další představa, která vám brání zažívat tento klid a mír – a sice, že šťastný můžete být někde jinde, než  jste, protože nechcete prožívat to, co právě prožíváte a radši byste prožíval něco jiného a vůbec by bylo nejlepší, kdybyste se stal někým jiným.... Navzdory tomu, že šťastný můžete být, jen když jste sám sebou. Ve starém vtipu se ptá malá Sára matky: " Maminko, když se vdám, tak to budu mít takového muže jako je náš tatínek? " "Ano, miláčku." "A když se nevdám, tak ze mně bude stará panna, jako je teta Róza?" "Ano, miláčku." "Hm... tak to my ženy nemáme zrovna moc na výběr." Na rozdíl od malé Sáry my ale máme: buď se budeme ztotožňovat s objekty anebo se subjektem, který představuje prostor Vědomí. Ztotožnit s jakýmkoli objektem, ať jde o naše tělo, emoce nebo myšlenky vede k iluzi oddělenosti, kterou Einstein nazýval optickým klamem. Dovolte, abych z něj dál citoval: " tento klam pro nás představuje cosi jako vězení, omezuje nás na naše osobní touhy a naši náklonnost obrací jen k několika nejbližším osobám. Naším cílem proto musí být uniknout z tohoto vězení..." Zdi tohoto vězení ale zmizí jako mávnutím proutku, když se ztotožníme s prostorem neboli královstvím nebeským, ve kterém se všechny tyto objekty nacházejí... i když z počátku budeme muset být dostatečně bdělí a pozorní.

Tím chcete říct, že osvobození, respektive probuzení - je vlastně stavem trvale bdělé pozornosti?

Podle Buddhy ano, i když zároveň říká, že bdělí bychom měli být jen v takové míře, jaká je pro realizaci osvobození nezbytná. Aby se z neusilovné bdělé pozornosti nestala křečovitá snaha prožívat koncepci přítomného okamžiku, která tak jako všechny i ty nejduchovnější koncepce se ve chvílích velkého utrpení zhroutí... Mezi přítomností jako takovou a koncepcí přítomnosti je tedy zásadní rozdíl.

Když mluvíme o přítomnosti: existuje vůbec čas? A pokud ano, co to vlastně je?

O tom už rozjímal sv. Augustin a stejně jako on každý víme, co je to čas. Když to pak máme ale vysvětlit, začneme s tím mít problémy. Soudobá filosofie, která se na rozdíl od mystické subjektivity pokouší o objektivní postuláty, za základní prvek skutečnosti považuje událost, která probíhá v čase a představuje přechod budoucnosti v minulost. Role přítomnosti je tak jen okrajová anebo v ní např. podle Ladislava Hejdánka dochází ke zpředmětnění budoucnosti na minulost. Zatímco v běžném každodenním životě, kdy se ztotožňujeme s myšlením a existujeme hlavně na této úrovni bytí, dochází k neustálé přeměně přítomného na minulé nebo budoucí... Když ale uvažujete o čase z pozice vědomí, minulost a budoucnost jsou skutečné jen pokud věříte ve skutečnost svých myšlenek, vzpomínek a představ: čas je tak napůl představou a napůl mentální koncepcí.

Můžete to víc přiblížit?

I když vzpomínáte na něco z minulosti anebo si představujete budoucnost, probíhá to vždy v přítomnosti. Ale jen ten přítomný okamžik, o kterém nepřemýšlíte,  jestli je dobrý nebo špatný a místo toho mu věnujete plnou pozornost, stává se Takovým jaký je: to jest dokonalým. A vy osvobozeným či probuzeným. Jak ale říká stará moudrost: k osvobození, které je neosobní, ale nikdy nedojde, dokud nezažijete, že zde není nikdo, kdo by mohl být osvobozen nebo probuzen. A důležité rovněž je, aby vám ještě předtím pojmy jako je osvobození nebo probuzení nesugerovaly, že postrádáte něco důležitého, bez čeho nejste úplný a celistvý.

 Mohu se proti tomu nějak bránit?

Ano, pokud víte, že z každého pojmu nebo myšlenky, které si neuvědomujeme jako pojem nebo myšlenku, se stávají hypnotické sugesce.Ty vás pak uvádějí do každodenního polobdělého tranzu jako by šlo o vjemy. A tím, že je prožíváte jako smyslovou skutečnost i vaše utrpení se stává skutečné. A tady vám pomůže, když si budete klást otázku: co ve mně si je vědomé všech mých myšlenek, pocitů a vjemů? Neboť duševně trpíte, jen když si neuvědomujete,  kdo opravdu jste a za svou podstatu považujete fiktivní koncept ega. Problém ovšem je v tom, že nejen naše výchova, nýbrž i většina duchovních technik a cvičení včetně meditací  nás naviguje chybným směrem - jako bychom byli ve světě a ne svět v nás.

Tak proč potom meditujeme?

Kdo ve vás medituje?

Rozumím. Chcete po mně něco jako salto nazad?

Přesně tak: obrat od toho, co pozorujete, k tomu Kdo pozoruje. A když ten obrat uděláte, všechny otázky na které jste až dosud marně hledal odpověď, ztratí svoji naléhavost anebo se postupně rozplynou... v klidu a míru. A místo nich přichází láska, hluboký soucit a porozumění beze slov.

Vraťme se k vámi zmiňovanému ztotožňování s vědomím. Nejde vlastně o to, co mnohé duchovní tradice nazývají postojem pozorovatele anebo svědka?

Pochopitelně, že ano. Když ale mluvíme o postoji Svědka nebo Pozorovatele,  který není ovlivněn ničím z toho, co pozoruje, u většiny lidí to může vyvolat představu poodstoupení od pozorovaného a nikoli radikální změny zorného úhlu, který vám umožní vidět svět i sebe v něm ze zcela odlišné perspektivy. Kdy už se nedíváte jakoby ze sebe na svět, ale na sebe a na svět. Toto ztotožnění s čistým Vědomím, nebo chcete-li Svědkem, si můžete poměrně snadno osvojit a upevňovat se v něm pomocí správně zvolené meditace.

Na druhé straně spočinutí ve stavu neosobního, věčného a neproměnlivého Svědka, který představuje nesrovnatelně větší identitu než osobní ego, ještě ale neznamená, že jsme překročili dualitu: jen jsme přehodili její póly. Proto toto ztotožnění se Svědkem není konečnou realizací, jak se domnívali théravádoví buddhisté a mnoho mystiků, u nás například Eduard Tomáš. Je ale vývojově zcela nezbytnou fází procesu "rozpomínání se na sebe" jako na nadosobního ducha, o kterém mluvil už Plótínos a novoplatonici. V některých východních naukách, které "zamrzly"  v této vývojové fázi vedla relativita jevového obsahu Absolutního vědomí nakonec k chybnému přesvědčení o iluzornosti a neskutečnosti světa. Tento monizmus, kdy všechno je buď vědomí anebo hmota, nepředstavuje transcendenci duality, ale slepou duchovní cestu. Jedinou možností je ztotožnění s nadosobním Duchem, jehož povaha je neduální: ani jedno, ani dvojí. Je Světlem, které se jako podstata hmoty i vědomí nachází úplně ve všem, díky čemuž jsme nejen Pozorovatelem, ale i vším co pozorujeme. Prázdnota je formou a forma je prázdnotou. Samsára je nirvánou a nirvána samsárou. "Když víme, že jsme ničím, je to moudrost," říká Nisargadatta Mahárádž. "A když víme, že jsme vším, je to láska. A mezi tím se odehrává náš život."

Připravil Jaroslav KŇAP

Milan Calábek vystřídal ve svém životě celou řadu povolání. Pracoval jako dramaturg, režisér, autor a překladatel divadelních her, dále léčitel, esoterik, cestovatel. Spolupracoval s prof. Františkem Kahudou v Psychoenergetické laboratoři a byl viceprezidentem Filipínského léčitelského kruhu. Rovněž se věnoval antropologii. V Praze založil v roce 1990 první esoterické centrum Mandala a o sedm let později Univerzitu Nové doby, kterou dodnes vede. Je autorem knihy veršů Satori ve Zlámané Lhotě, jeho verše byly publikovány i v kalendáři Buddha: dvanáct podob Probuzeného. Spolupracuje s televizí i rozhlasem a stále přednáší.