ThDr. Zdeněk Krušina, Th.D.

(1963-2018) Byl český teolog, religionista, antropolog, numizmatik a astronom. Vyučoval na Univerzitě Karlově v Praze, kde působil jako asistent na katedře systematické teologie Husitské teologické fakulty. Působil jako kněz Církve československé husitské, kde zastával funkci vikáře benešovského a faráře ve Vlašimi.

Vědecko-výzkumná činnost

a) Na poli systematické teologie navazuje na svého učitele prof. ThDr. Zdeňka Kučeru (nar. 1930), proslulého dílem z trinitologie a tzv. teologií prostého života. Ve filosofické antropologii a etice se jeho myšlení prolíná s pracemi prof. Dr. Josefa Dolisty, Th.D., Ph.D. (nar. 1954)1. V oblasti religionistiky se považuje za žáka vynikajícího archeologa a orientalisty prof. PhDr. Blahoslava Hrušky, DrSc. (1945–2008). Ve filosofii ho oslovily přednášky a směřování prof. PhDr. Anny Hogenové, CSc. (nar. 1946) a prof. ThDr. Otakara A. Fundy, Dr. theol. (nar. 1943).

b) Předmětem jeho badatelského úsilí je teologická a filosofická antropologie a etika. Rozvíjí koncepci tzv. trinitární etiky. Tento pojem zavedl v přesvědčení, že moralita má své hluboké zakotvení ontologické, inter- a intropersonální. Východiskem Krušinovy trinitární etiky je model perichorese, který naznačuje, že stejně jako Boží Trojice, je i fenomén mravnosti v celé své rozlehlé šíři spolusvázán. Bůh-Otec je původcem fundamentálních, ontologicky relevantních mravních norem, vycházejících z ideje Dobra. Závazné mravní normy, jež lze považovat za habitus nebo potentia, vepisuje Bůh-Otec do ducha člověka a ty se projevují coby „prasvědomí“, synderesis. Člověk si může na tyto habituální mravní normy (artikulované např. v Desateru či Blahoslavenstvích) upamatovat, rozpomenout se na ně (anamnésis). Ve vztahu člověka k Božímu Synu se uplatňuje princip participace (methexis) na Božím bytí skrze Krista, nového Adama. Toto tajemství je zpodobněno na uměleckých výjevech ukřižovaného Ježíše Krista na Golgotě, jehož krev stéká do Adamovy lebky v podzemí pod křížem. Tím se naznačuje, že Kristus se nám zpřítomňuje nejen v eucharistii (Večeři Páně), ale je s námi („Adamovým pokolením“, tj. lidstvem) spojen také substanciálně a perichoreticky. Působení Krista v personální sféře nás odkazuje k praktické spiritualitě a moralitě – mezilidské vztahy nejsou profánní, ale posvátné, neboť člověk jako imago Dei participuje na Božím bytí. Projev Ducha svatého jako subjektivní stránky Božího zjevení pak podle Krušiny souvisí s otázkou lidského svědomí coby scholastické conscientia, jež znamená konkrétní aplikaci synderesis ad hoc; důsledkem toho je jistá variablilita etických norem, individuální rozhodování a situační etika. Duch je korektivem svědomí a poskytuje člověku určitou míru svobody v etických dilematech. Pomyslný kruh se tak uzavírá ve smyslu circumincessio.

Trinitární etika vyjadřuje organickou jednotu ontologickou, personální i spirituální. Člověk je svým bytím uzavřen do perichoresního kruhu a obklopen bytím trinitárním. Trinitární etika zapadá do konceptu dogmatických výpovědí o ideálním transcendentálním Božím světě, který prozařuje empirickou lidskou skutečnost, chápanou jako transparence vůči realitě spirituální a nesoucí otisky Boží Trojice (vestigia Trinitatis).

c) V oblasti teologické a filosofické antropologie zkoumá Krušina vývoj lidské sebereflexe od prehistorických dob do současnosti s důrazem na interdisciplinaritu (využívá poznatků speciálních věd, např. archeologie, historie, anatomie, biologie, psychologie). Předkládá argumenty pro teze, že dvojí pojetí člověka jako animal rationale a imago Dei od sebe nelze fakticky oddělovat, neboť představují komplementární aspekty pravého lidství, a že dokonalý „Boží obraz“ lze vidět v Ježíši Kristu, prostřednictvím něhož je člověku zaslíbena eschatologická jednota s Bohem: homo restitutus ad imaginem et perfectus per Christum. Christologie proto představuje eschatologickou antropologii.

Razí ideu, že exkluzivní odpovědi na základní antropologické otázky můžou dávat jak teologie (resp. spiritualita), tak přírodní vědy. Zajímá ho problematika antropického vesmíru a je kritickým zastáncem teorie „intelligent design“. Z pozic teologického personalismu a soterologie obhajuje poněkud kontroverzní konkluzi, že v Kristu mohou najít spásu všechny inteligentní bytosti, ať už žijí kdekoli ve vesmíru.

Význam antropologických studií v posledku spatřuje v souvislosti s tím, že obecná tendence člověka k emancipaci a autonomii s sebou přináší oddělování lidského rozumu od citů a svědomí. Upozorňuje, že destruktivní konotace takového procesu, zejména v oblasti vědy a techniky, se stávají nebezpečím pro celé lidstvo. Člověku sice přísluší, aby stále plněji svět poznával a ovládal, ale na druhé straně je jeho povinností, aby moderní vědecké objevy nebyly zneužívány nemorálním jednáním.

d) Ve svých publikacích a přednáškách usiluje o syntézu náboženství a přírodních věd. V tomto ohledu je mu blízký zejména postoj britského teoretického fyzika a teologa prof. Dr. Johna Polkinghorna, Ph.D. (nar. 1930). Krušina zastává mínění, že multidisciplinární (a ovšem také multikonfesní) dialog a diskurs představuje punctum saliens pro to, aby snahy o vzájemnou toleranci a akcent na přežití lidstva a jeho směřování k horizontu humánní budoucnosti byly snáze chápány a recipovány.

e) Jeho uvažování ovlivnila antroposofie Dr. Rudolfa Steinera (1861–1925), do níž ho systematicky uváděl historik PhDr. Oldřich Janeček, CSc. (1920–2004). Krušina přebírá a originálně interpretuje základní paradigma antroposofie o spirituální evoluci a spolu s ní sdílí přesvědčení o člověku jako duchovní bytosti, jejíž původ sahá do mytologických archaických kultur typu Atlantidy.

f) Krušinův zájem o pravěkou archeologii vyústil v průzkum různých prehistorických, zejména megalitických objektů v Evropě, Asii a Africe, např. v Arménii (1982), Velké Británii a francouzské Bretani (1996), na Sicílii (1998, 2001), na Golanských výšinách v dnešním Izraeli (2004) a v Tunisku (2005). V roce 1998 provedl se souhlasem Archeologického ústavu revizi archeologického zaměření halštatsko-laténského hradiště na Velkém Blaníku ve středních Čechách, dosud nepřekonané.

g) Odborně i sběratelsky se zabýval numizmatikou a notafilií, zejména mincemi, medailemi, bankovkami a obligacemi českých a německých zemí od 17. století do dneška. Jeho specializací jsou mince a bankovky z doby hyperinflace v Německu, vládní ražby medailového charakteru habsburské monarchie, mince z provenience Holandské východoindické společnosti a nummismatica maritima. Podrobně se věnoval náboženským a religionistickým motivům v numizmatice a notafilii.     (informace české WIKIPEDIE)